Napsání knihy? Nepředstavitelný úkol

19. srpna 2016 v 12:28 | Elianna |  Svěřování se

Myslím, že většinu lidí z mého kokolí někdy napadla myšlenka o napsání knihy. Ať už to měla být romantická komedie, či, v mém případě, spíše fantasy, popřípadě hororo-fantasy.
Tak či tak, léta plynou a já si pomalu začala uvědomovat, že to tak lehké, jako se to zdálo před pěti lety, není.

1.O čem vlastně chci psát?
Nejčastěji, co pozoruju, se psaním začínají lidi, kteří patří do nějakého fandomu. Ať už Harry Potter, Doctor Who, nebo Supernatural a tak dále.
Protože není nic lehčího, než mít už předchystané postavy, prostředí a "děj", nebo ano?
(Jak jistě víte, já sama píšu fanfiction na anime Hetalia, proto neříkám, že dané lidi odsuzuju, pouze je to můj názor.)
Jsou dva druhy fanfiction jako takových. A to AU a Based on the show.

AU- Alternative Universe. Znamená to, že dané postavy si zachovají většinou pouze jméno a vzhled (ale ani to není pravidlem.)
Pokud tedy budete psát AU na Harryho Pottera, můžete psát naprosto cokoliv. Harry může být doktor v normálním světě, kde potká Hermionu, která bude trpět strašnou nemocí a nakonec se tam připlete Malfoy jako šílený vědec, který Hermionu nakazil. (Zní to jako blbost? Možná, ale jako příklad to stačí.)

2.Pohled holky nebo kluka?

Tohle je otázka, která mě zezačátku prováděla téměř na každém kroku. Chci psát z pohledu holky, nebo kluka?
Ačkoliv jsem holka, často píšu spíš z pohledu kluka. A to ne proto, že bych neměla ráda hlavní hrdinky (nemám), ale přeci jen mi přijde, že kluci dokážou být více... Jak to říct... Dá se s nima dostat do více zákoutí.
Pokud nechápete, ráda vám to vysvětlím.
Vezmeme si například středověk, pokud bych měla psát podle skutečných událostí a vybrat si kluka nebo holku, koho si vyberu? Kluka, a proč? Protože kluk se mohl dostat kamkoliv... (Berte to s nadsázkou)
Holka byla většinou tak hlídaná, že nemohla opustit ani brány města. A pokud se tak stalo, tak utíkala pryč. Kluci prozkoumávali, chodili kam se jim zachce, holky zůstávaly doma.
NEŘÍKÁM, ŽE SE S HOLKOU NEDÁ NIC PSÁT, Z MÉHO POHLEDU POUZE PODOTÝKÁM, ŽE JÁ OSOBNĚ RADŠI PÍŠU ZA KLUKA!

3.Ich nebo Er?

Osobně raději píšu v Ich formě, ale Er se taky nijak nebráním.

Ich, se hodí spíše pokud se opravdu zaměřujete na jednu hlavní postavu, která všechno zažívá "sama". Dobře se tady taky popisují pocity.
Pokud však máte skupinu lidí, doporučuji "Er"... K tomuhle nemám moc co říct. Pokud nevíte co to je, zde je názorná ukázka:

Ich forma: "Viděl jsi někdy něco tak nádherného?" Vylezl jsem na rozpadlou zídku a pomohl příteli vedle mě. Oba jsme se zahleděli na druhou polovinu města. Bohatou, klidnou, neovládanou válkou. Západní Berlín. Při tom pohledu mi poskočilo srdce radostí, načež znova upadlo steskem.
"Je to jako... z filmu..."
"Jo, to je." Přitakal jsem, sahaje si do kapsy pro krabičku cigaret, navlhlé od sněhu. Začínal únor, mrzlo až praštilo, a nám docházely zásoby jídla. Západní Berlín byl něco jako zakázaný ráj. Nikdo z nás, dobrovolníků, se do něj za celou naši službu neměl možnost podívat. Ba ani nakouknout bysme podle příkazů neměli. Ale k čemu byly, když stačilo jít několik desítek metrů za základnu a mohli jste všechno vidět na vlastní oči.

Až nyní, po tolika letech mi došlo, že ona světlá stránka se nám všem z východu jen zdála. Že to byla pouze přetvářka, která nás měla udržet ve stresu. Jako uzavřená zvířata, s výhledem na divočinu. Jako rybka chycená co plastového sáčku, vpuštěná zpět do moře.


Er forma: Skupina mladistvých se rozestoupila do kruhu kolem mrtvého těla a téměř bez dechu sledovali jeden druhého. Každý házel vinu na toho druhého. Jedna dívka se obhajovala tím, že neměla možnost muži v sebevraždě zabránit, protože se v tu chvíli nenacházela ve střešní kavárně, nýbrž dole v klubu. Na to její společník, vysoký, černovlasý muž, čerstvý dvacátník a tím i nejstarší ze skupiny odvětil, že ani on není zodpovědný za smrt onoho chlapce, který nyní ležel pod nimi.
"Někdo ho přeci vidět musel, na schody by se nedostal jen tak..." Ozval se chrastící hlas skrz vysílačku, kterou se skupina spojovala s dvojicí na střeše. Antonio a Harry.
Zatímco Harryho útlé prsty šmátraly po sítí překryté schránce, Antonio seděl kousek od něj a pokoušel se o co nejčistší signál.


Nuže, to by bylo prozatím vše, snad jsem se nějak neztrapnila... No pokud ano, nevadí. Stejně si z toho nic dělat nebudu.


Přeji úspěch v psaní a poslední věc NEBOJTE SE PSÁT! KAŽDÝ NĚCO DOKÁŽE!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama