Říjen 2016

Někdo prostě musí být TA černá ovce

27. října 2016 v 14:16 | Elianna |  Svěřování se
Výsledek obrázku pro black sheepVýsledek obrázku pro black sheepVýsledek obrázku pro black sheep

Po vcelku dlouhé době, se konečn ozývám. Nevím co zapříčnilo tu pomlku mezi posledním a nynějším článkem... Snad to byla nechuť něco psát, nebo toho bylo v mé hlavě tolik, že jsem se ani nedokázala rozhodnout co dřív.

Tak či tak, každý z nás jistě zažil ten pocit "černé ovce". (A pokud ne, tak Vám opravdu závidím, není to nic moc)

Dalo by se říct, že mě tahle, snad smůla, snad realita, provádí prakticky už od doby základní školy. Vždycky jsem byla trochu... jiná. Nedá se říct, že divná, ale prostě jiná. Zatímco ostatní holky byly zabrané do časopisů a filmů, já hrála fotbal s klukama, poslouchala rock a podobně. Nic výrazného, nechci to brát že ony byly "ty růžové" a já "ta černá", ale pochopte mou pointu.
Zatímco já chtěla přes léto dennodenně poletovat po venku, hrát si na hřišti a jezdit na kole, bruslích a podobně, byla jsem odbyta slovy "Pojďme do města, potřebuju si koupit tohle a tohle", "Venku je nuda, nikam se mi nechce."
Zatímco jako děcka, jsme zůstavaly venku ikdyž pršelo, schovaní pod balkony a schody na hřiště, časem se tohle "přebývání", které trvalo třeba hodinu z celého dne, stalo prostým "Začíná pršet, jdeme domů." A šlo se.

Začaly náctileté doby... (Je mi šestnáct, tak stále náctiletá jsem, ale později pochopíte blíž.)
Takže, rok 2013 (?) kdy začínala éra Bravo, 1D, a tak dále a tak dále... Musím sama uznat, že kdysi dávno, jsem taky 1D poslouchala. Ale vedle toho jsem si stále udržela své oblíbené interprety. (V současné době Hollywood Undead, Skillet, DubFX... je toho hodně.) Přesto všechno jsem tohle poslouchala VEDLE toho předešlého. Ne jako ostatní, kteří jeden měsíc položí život za 1D, a druhý by nejradši líbali nohy Mansonovi. (Chápete mou pointu, doufám.)

Je toho mnoho, v čem jsem byla, a stále jsem od ostatních holek jiná. Je to hlavně moje inklinace ke klučičímu životu... Ne úplně, ale to, že si nedám make-up když jdu do města, mě opravdu nezruinuje. Na druhou stranu, když mám čas, make-up si dám... Což je skoro nikdy.
Možná to bude taky tím, že jsem k tomu nikdy nebyla nějak extra otevřená. Mamka, ta se maluje jen velmi vyjímečně, sestra stejně tak.
Oblečení... No... Bude mi stačit bílá košile, černé kalhoty, tenisky a teplá mikina s bundou... Zkrátka, nejsem nijak módní typ a nikdy jsem ani nebyla. V tomhle mám trochu klučičí názor... pokud se mi to líbí, a je mi v tom dobře, tak si to vezmu. Jestli se m to hodí k botám, kalhotům, k čemukoliv, neřeším.

Ale není to jen to, jak se obékám... Je to i mé chování, vůči holkám. (Možná to bude tím, že jsem na holky?) Prostě mám potřebu s čímkoliv pomoct... Když můžu, tak poradím, když mě někdo požádá o nějakou vc, málokdy řeknu ne.. A to je ono... Nechám se rychle ovlivnit.

Chceš do města? Jdu si vybrat oblečení
-Jo jasně, dojdu pro tebe

Hele za chvilku dojede můj, ale jsem teď v parku a mám tak dvě hodiny, nechceš dojít?
-Jasně, za dvacet minut jsem tam

A takhle to jde dál a dál... Nemám to srdce lidi odbýt, protože jsem TAK MOC ráda, když mi někdo něco takového napíše. Ačkoliv je to jen jednou za několik týdnů, možná měsíců.

A co vy? Připadali jste si někdy jako černé ovce? A v jaké situaci?