Ukázka No.1

2. ledna 2017 v 14:22 | Elianna |  Hetalia



Pamatuji si, že jsem je poprvé slyšel den po svých šestnáctých narozeninách. Tenkrát jsem dostal nový notebook a byl jsem z něj tak nadšený, že jsem za celých čtyři-a-dvacet hodin nevyšel z domu.
Dnes je mi čerstvých dvacet a má nemoc se střídavě zhoršuje a zlepšuje podle toho, jak moc se o ni starám. Léky pomáhají, terapie ne. Terapie pomáhají, léky ne. Zdá se, jakoby nikdo nemohl najít žádný střed, kdy by se můj život alespoň pro jednou obešel bez zvuků, hlasů, pachuti krve v puse a pocitu neustálé stísněnosti.
Je osm hodin ráno. Kolem mě je spousta lidí spěchajících do práce. Překřikují se, odstrkují z cesty, přebíhají silnice a vbíhají do už tak plných autobusů, mířících z města někam pryč.
Když se ujistím, že mě nikdo nesleduje, vydávám se přes ulici k podchodu vedoucím pod hlavní silnicí. Podchod je tmavý, ačkoliv již několik hodin na nebi nepřetržitě svítilo slunce, jen malý počet jeho paprsků se dostal až sem. Hluboko pod zem.
Zatím je klid. Zdá se, že moje hlasy ještě nepostřehly, že se někam přesunuju. Alespoň těch pár minut klidu a ticha v hlavě mě ubezpečilo, že zase takový blázen nejsem. Zastrčím si do uší sluchátka a pustím co nejhlasitěji první písničku, co na mě vyskočila. Alespoň nebudu vnímat okolní zvuky, dunící skrz zdi podchodu.
Cesta k terapeutovi mi většinu času trvá zhruba půl hodiny normální chůze. K tomu připočítaných deset minut zastavení u kavárny pro snídani a kelímek horké kávy, a můžu vyrazit.
Houpající se ze strany na stranu do rytmu hudby jsem opatrně usrkával kávu a sledoval lidi okolo. Dívají se na mě? Co když mám tu hudbu moc nahlas? Vážně jsem tak odlišný? Proč se na mě otáčí? Možná se mi to jen zdá… To musí být ten kofein, hraje si s mým mozkem a dělá si, co chce. Měl bych se zkontrolovat… Tak… Tady se zastavím u té výlohy a prohlédnu se. No? Nevypadám nijak špatně ne?
"Hej ty… Je to tam uzavřený, budeš to muset obejít!"
Otočím se za hlasem a vytáhnu si sluchátko z ucha. Chlapík ukazuje na schody vedoucí zpět nahoru, kde je přes celou šířku závora. No super, takže nejen že přijdu pozdě, ale ještě k tomu budu muset tyhle žvásty poslouchat ještě půl hodiny.
"Jo… dík…" Ze slušnosti mu pokývnu na porozuměnou a znova si usrknu z kelímku kávy. Zatímco se tady motám, káva trochu vychladla. Teď chutnala spíš jako kořeněná voda. Jako když vezmete čistou, vlažnou vodu, nasypete do ní trochu papriky a koření, zamícháte a pořádně si loknete.
Znechuceně se ušklíbnu a obsah kelímku naliju do ohraničené zahrádky stromů, načež ho vyhodím do blízkého koše. Aniž bych zastavil, abych se ujistil, že je vše v pořádku, pokračuju v chůzi asi dalších deset metrů. Tam však, jako bych narazil do neviditelného plotu, se otočím zpět směrem ke koši a zadívám se na něj. Něco se mi nezdá. Přišel jsem, vylil kávu, hodil kelímek do koše. To je přece správný postup ne? Vylil kávu. Ovšem… Já ji nevypil a ani nevyhodil.
Pozorně se zadívám na skvrnu od kávy v trávě a přejdu blíž k ní. Pociťuju jakousi potřebu skvrnu zakrýt, ačkoliv v hloubi duše, v té zdravé, vím, že je to naprosto normální a že to vlastně vidím jen já. Nebo ne? Co když teď zvednu hlavu a všichni se na mě budou dívat. Ukazovat si na mě a říkat si hloupé "Jo, to byl on. On to tam vylil a ničí životní prostředí."
Sklopím hlavu zpět k zemi. Radši bych se měl konečně ukázat u doktora, nebo mi přeskočí ještě cestou tam. Zahnu doleva, přejdu silnici a budu tam. Není to tak daleko, musím se soustředit na něco normálního. Zkusím se podívat doleva… Ne tak doprava… Dobře do země. Vyměnili kachličky, to se mi nelíbí. Vadí mi ta křiklavě červená barva.
Jen co se nad barvou zamyslím, zaslechnu něco jako vysoké zapískání. Jako bych slyšel píšťalku na psa. Vysoký, otravný, ale pro člověka neslyšitelný zvuk. Halucinace?
Rozhlédnu se okolo. Zvuk se ozývá dál, jakoby se přibližoval, spíš přikrádal ke mně a lezl mi pomalu ale jistě dovnitř hlavy, až jsem měl pocit, že mi piští přímo uvnitř ní.
Instinktivně si zakryju uši a stisknu k sobě pevně zuby. To nic Antonio, to nic. Je to jen další z halucinací, za chvilku to přestane ne? Stejně jako vždycky. Trvá to pár minut a pak to odezní. Stejně rychle jako to přišlo. Třeba to přehluší moje vlastní myšlenky. Musím jít… dobře… pokračuj. Jen pokračuj, už tam skoro budeš. Tady zahneme, výborně. Teď jít rovně, už vidím bránu.
Vejdu dovnitř ordinace a posadím se na židličku před stolem. Doktor něco řeší ve vedlejší místnosti se sestrou, tak se zaměřím na obraz visící mu na zdi. Je na něm dívka, v náručí drží kytici slunečnic, ale ani jedna z nich není rozkvetlá. I tak jí kryjí celý obličej, a tak jdou vidět jen její sytě zrzavé vlasy a pihy na rukách. Zamračím se a pohledem přejedu celou ordinaci, jejíž stěny se od mé poslední návštěvy změnily z nepříjemně studené bílé, na teplejší, přesto velmi světlou béžovou. Alespoň mi nesplývala každá skříňka se zdí za ní.
Doktor vchází, až když se několik minut nepřítomně prohrabuju v aplikacích v mobilu, abych zaměstnal svůj mozek něčím jiným, než jsou mé vlastní myšlenky, načež se posadí a upře na mě pátravý pohled, s hřejícím úsměvem na rtech.
"Rád tě zase vidím, Antonio." Vlídně se usmívá, odhrnujíc ze stolu štos papírů, aby si o něj mohl opřít ruce a přisunout si mou složku s doktorskými lejstry. Posledních tucet jich neslo jiný, než jeho podpis. Stejně tak asi tucet před nimi, a tak dále. Od něj mám lejstro jedno, které nese pouze mé jméno, název nemoci, výšku, váhu, a tak dále.
Mlčky se odsunu na židli o pár centimetrů dozadu a dám si nohu přes nohu. Očima sjíždím prosklené vitrínky s léky, injekcemi a podobným zdravotnickým nádobíčkem.
Alfred si všimne mého pohledu a vlídně se pousměje. Ubezpečuje mě, že léky, které se okolo nachází, se mě nikdy týkat nebudou, a že z nich nemusím mít blbý pocit.
Dalších pár minut sedíme v tichu. Alfred, stále projíždějící lejstra, se nyní povaluje na křesle, jakoby to bylo jeho běžné čtení před spaním, a tu a tam zvedne oči ke mně, aby se ujistil, že jsem stále přítomen.
"Co tam vidíš?" Odloží několik podepsaných lejster, načež se natáhne na parapet, kde mu stoupal z hrnku kávy průhledný, bílý kouř, a upije z něj. Najednou prudce ucukne a hrnek odloží zpátky. Zdá se, že si spálil jazyk.
V tichosti ho pozoruju, jak lehce zrudl, oči naplněné trochou slz, a marně se snaží nasát přes ruce trochu studeného vzduchu v ordinaci.
"Copak, pálí?"
"Možná. Můžeš mi odpovědět na moji otázku?" Odpoví stroze, bez jakéhokoliv emočního podkladu, a znova se ponoří do hlubin lejster. Několik z nich má na pravém okraji signaturu jejich ústavu. Další mají pouze podpis zákonného zástupce, tedy doktora, který papír předepsal, podepsal a tak dále.
"Jakoby vás zajímalo, co můj pošahaný mozek vymýšlí."
Odloží papír, posune si brýle výš na nos a zadívá se na mě. Jeho pronikavě modré oči mě nejdřív probodnou skrz na skrz, jakoby se snažily odhalit, co skrývám, a poté se s klidem vrací k písmenkům na papírech. Mou poznámku s klidem ignoroval, ačkoliv je zjevné, že mu pije krev.
Znova jsme oba zůstali zticha. Ordinace byla otočená na druhou stranu od silnice, a tak ani auta, svištící si to plnou rychlostí ulicemi nebyla slyšet natolik, aby nás jejich zvuk mohl zaměstnat. Bylo to spíš jako kulisa, která dodávala prostředí na životě, a ne na pouhé vymyšlené scéně.
Někde v dálce práskají dveře a ozve se vysoký dívčí křik. Hned za ním následují kroky několika lidí, které postupně zrychlují a znova zpomalují podle hlasitosti jejího křiku. Při každém hlasitějším projevení strachu se zpomalí, a jednou dokonce zastaví úplně.
Zdá se, že tomu doktor přede mnou pozornost nevěnuje. Když však postřehne, že na rozdíl od něj, se já zaujatě dívám ke dveřím, jakoby najednou projevil nějakou tu soucitnost.
Nemohu říct, že bych při tom křiku cítil něco jako lítost, či snad vztek na doktory… Pouze se mi hlavou prohání myšlenka na to, co se tam děje.

"Ta dívka, má hysterické projevy… Nemusíš se bát, nikdo jí neubližuje." Ujišťuje mě přehnaně vlídným hlasem a dál mě sleduje. Poté se zvedá, odchází k oknu a otevírá ho, aby dovnitř vpustil pár doušků čerstvého vzduchu. "Můžeš odejít, sestra tě odvede na pokoj a vše ti vysvětlí. Uvidíme se za pár hodin."


Pozn. Povídka bude obsahovat vulgarismy a scénky, kdy nebudete chápat o co jde... To je však to, co autor (já) v tomto díle zamýšlí, proto se na povídku zkuste podívat trochu jinýma očima, a zkuste se ponořit do světa nám uzavřeného, o kterém se nikdo nebaví.

Tímto vám představuji svou novou povídku (FF) Ten million voices a doufám, že se vám zalíbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 2. ledna 2017 v 14:27 | Reagovat

Fantasticky a realisticky napsáno 8-)

2 Eluš-chan Eluš-chan | Web | 2. ledna 2017 v 15:04 | Reagovat

[1]: Díky moc :) Povídka mi dává hodně práce, a snažím se o co nejlepší dílo (svoje)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama